Seguidilly k Tobě

Nediv se, že ret můj Tobě

jenom kratičké tak písně pěje!

Vždyť se celá mocná země,

když jí přijde lásky jaro,

v drobné jenom květy rozechvěje!

Již nedivím se hudcově

té mysli roztoužené,

jež, když se písně světem rozletí,

též hudce za písněmi ve svět šírý žene.

Vždyť když jsem někdy o Tobě

zde složil píseň sobě,

a píseň k Tobě letěla,

hned chtěl jsem za ní k Tobě!

Když jsi chtěla květinou nejkrasší

obdařiti mne, o moje nebe,

proč jsi místo krásné ovšem růže

neutrhla ráděj samu sebe?

Víš-li, k čemu je vše kvítí,

na něž slunce v lásce svítí,

k čemu nejkrásnější květ,

jaký posud stvořil svět –

víš-li, k čemu je Tvůj ret?

Na Tvém rtíku sto je růží,

ve Tvém oku sto je fial,

na Tvém čele skví se lilje máje –

jaké asi na dnu Tvojí duše

kvetou krásné, požehnané ráje!

Místo aby proudem

šířila se světem,

smí má láska se jen

perlit jako rosa;

jak ta smutná rosa,

která má jen síly,

pokud na ni nezří

zrádný den ten bílý.

Dny Tvoje letí po cestách

jak lehké, zpěvné ptáče,

jež po horách a dolinách

tak volně, volně skáče.

Já přeju volnost každému,

jen Tobě ne, – ne Tobě!

Tvé dny, ta blahá ptáčata,

bych věčně poutal k sobě!

Nemám spaní, nemám snění,

moje noc je palné bdění,

a když někdy sen přiskočí,

vzbudí mne jen křídlem svojím

a zas v bdělou dál odskočí.

Tolik blaha v jedné je vzpomínce,

tolik rájů v lásky vzpomínání,

že by samém ve zapomenutí

bylo nejhrůznější potrestání.

Mně zdá se, že nás v dálce Tvá

spojuje bílá ruka,

jež v dlouhých nocích bezsenných

přikrývá srdce muka.

Ta ruka je tak průhledna,

že vidím srdce Tvoje,

a srdce je tak průhledné,

že zřím v něm žití svoje.

Divno, že za doby plné mužné síly

ztratil jsem tak náhle všechnu dávnou píli,

zadumání že má pro mne božskou vnadu;

do páchnoucí trávy v samotě se kladu,

do zlatého slunka blaženě se dívám

a slunéčku svému krátké písně zpívám.