SEKÁČ.

Žhne červenec... Po mezi sekáč kráčí,

po poli tančí ve vlnách větrný spěch...

Sluneční deska k poledni pod stromy stíny stáčí

a svity sterými si hraje po stéblech...

Je ticho nehnuté... I žita podřimují...

Pod mezí usnul křepelčin hlas...

Po nebi modře hlubokém jen beránkové plují,

a pod nimi a nad zemí bez hlesu míjí čas...

Vzduch lehce třese se do dálky nedohledné,

kde nebe se zemí vše zraku zakrývá,

kde před pohledem lidským nebe strachem bledne,

a zem se zatmívá...

A přece hoří máky na pšeničném poli,

přece krví kvetou lány jetele –

ve stráni, jež padá strmo do údolí,

pod šípky a trnčím zlátnou svízele.

Pod nohou zní země cihlou vypálenou,

dusná vůně z polí stoupá do oblak,

nespočetné vlny obilím se ženou...

A po tom všem sklouzá rozjásaný zrak – –

Po pšeničných lánech, žitech v mdlobě zrání –

strání rozhořelou letí přes úpad...

Všecko chtěl by hebce hladit teplou dlaní,

všemu chtěl by srdcem přitakat...

Žhne červenec, a každý stín se stáčí,

by o polednách nízko pod strom leh’...

A záře sluneční, jak mezí sekáč kráčí,

tančí mu po kose a tančí po stéblech...