Sekáči z luk jdou.

Sekáči z luk jdou, smědou mají tvář,

jdou zvolna, těžce, kosy na ramenou,

a na obloze bledě modré zář

měsíce srpek nad lesní tká stěnou.

Po stráních, dolech, cestách širokých

je chlad a stín. A vše usnulo právě.

Jen poutník, potok, dál svůj vede smích

a cvrček zpívá v porosené trávě.

Ze sousední vsi zvony slyšet mníš –

ta ves již ve tmě, v parách nedohledná –

však jenom slabě, jako ze sna spíš,

jak nad mořem snad slyšet ony ze dna.

Jsou blízko vsi. A větřík jejich hlav

se vonný tknul jak výkřik němý květů,

jež voněly a plály z dlouhých trav

a na lukách dnes padly v kos jich letu...