Šel anděl Boží v temnotách,

Šel anděl Boží v temnotách,

jak stín šel bez ozvěn,

tmy zadržel, dne světlo stáh’,

byl smrti podoben;

sny ztížil, květům bázeň vdech’,

vln píseň zamkl v pramenech,

a úzkostí se zachvěl v snech

ráj mdlobou přemožen.

Tvář zastřel, zpět se neohléd’,

když z ráje k nebi spěl,

i plamen dechem jeho zbled’,

jímž Boží stan se skvěl.

A slepý úžas vyrost’ z tmy,

když Bůh Sám sešel výsostmi

vstříc touze, v níž jen Milost smí

chtít to, co člověk chtěl.

Jen němý strach, jen slepý strach

směl v stínu Jeho jít;

On Sám se neobjevil v tmách,

jak lovec kráčel skryt,

dlaň vztáhl po Své kořisti

a jal ji v pouta Boží cti,

jež spálí ji či očistí,

jak Sám jen bude chtít.

Tu z temna času její Pán

ji do svých dlaní vzal

a jako písek, zadumán,

stín její prosíval,

až bílým žárem hořela,

a zpět ji vložil do těla,

by krása snů ji bolela

jak Boží lásky žal.

Pak mluvil k ní: O duše mdlá,

což květ jsi bez rosy,

či touha tvá tak umdlela,

že o nic neprosí?

Ty sama víš, že ke Mně smíš,

Mou tajnou žádost vyřkla’s již,

ty víš a nevíš, že to víš.

Ach, zda víš též, co jsi!

Což jsi jen květ, jenž shlíží s hor,

stín ptáků v oblacích?

Třpyt hvězd, jež táhnou pod obzor,

stesk snů, jenž volá z nich?

Stesk lásky nenaplněné,

vzdor krásy, touhou znavené

jak žízeň na rtech pramene,

z nichž radost štká a smích?

Ne! Ty jen sám jsi jas Mých cest,

Mé touhy záření!

Vždyť stesk tvůj vzýval Paní hvězd,

Mou Lásku zažeh’ v ní.

Stesk Můj ti zaťal v srdce spár,

by prorocký tam vešel dar,

a z něho plál v tvé touze žár

v nadzemském vidění.

O duše! Slovo Tělem buď!

V tvé touze Bůh to chtěl! – –

A vložil dlaň Svou v lidskou hruď –

Ach! Což teď Sám se chvěl?

Ne. Lásku Svou – tu zachrání! –

Jak rosa krve na dlani

spal člověk. V jitřním svítání

již ráj se probouzel.