ŠEL ČLOVĚK...

Šel člověk smutnou krajinou

a močálem a bařinou,

a bázeň padla v jeho líc,

neb večer tměl se víc a víc.

Tu náhle jako svíčička

se před ním kmitla bludička,

a čarovná a spanilá,

kol hrála si a tančila.

A zpívala: Pojď za mnou jen,

já budu plát ti jako den,

ó, pojď, jen pojď, mě v pohledu,

já v krásný svět tě vyvedu!

A člověk šel. Tu nad hlavou

mu jasnou září modravou

zaplála hvězda spanilá

a stříbra hlasem zvonila:

– Kam, bláhový, jdeš? zpět, ó, zpět!

Jdeš v kal a propasť, v moře běd,

jsem hvězda tvá a na stráži,

já cestu tobě ukáži! –

A člověk jak tu sám tak šel,

k té hvězdě své se zahleděl

a potom rozpjal náruč svou –

za kmitající bludičkou...