Šel domů z hospody klátivým krokem,

Šel domů z hospody klátivým krokem,

viděla ho oknem: „tatínek už jde!“

a žena ustaralá se zapadlým bokem

na pec hejno dětí šle,

jež třesou se, nedutnou s plným slzí okem.

Přišel. „Večeři!“ To nejlepší mu dala,

co rád jed, česnečku, s tvarohem brambory,

vlídně poslouchala jeho krákory

ač v srdci bolest, přec se usmívala.

Bác! Letěl talíř, mísa na cihly za ním,

– on večeřel už u hospodské uzené –

a hnal se po ní s pustým láním.

Pět malých s pece se dychtivě na brambory

dívalo a šesté v kolébce řvalo zbuzené.

Za hodinu chrápal. „Pojďte spat, děti, do komory!“