ŠEL KRISTUS...

Šel smutný bojištěm, bolestné v tváři rysy,

a plný soucitu, jak na zemi žil kdysi,

jej zraky horečné těch zřely, bez pomoci,

kdo tady zmírali pod hvězdným nebem noci.

O lásce nezměrné kdys duše jeho snila,

a země jediný teď hřbitov velký byla;

A úzkost nesmírná sevřela srdce jeho,

a smutek zoufalý, a marnost všeho, všeho.

Šel Kristus bojištěm, dech smrti zavál plání,

zrak jeho ku nebi se vznes’ o smilování.

Jak z trní koninu by člověk v skráň mu svíjel,

a na kříž Golgaty jak znovu by ho vbíjel.