Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel,

Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel,

šel pouští, skalisky a divoce si zpíval,

bezuzdnou píseň o chlebě si zpíval,

měl hrozný hlad a tělo chtělo jíst:

divoký nesouzvuk v ňader jeho velkolepý hymn,

leč Prorok nezmát’ se. –

Za šera stínů přišel do města,

na střechu chrámu vylez’, hleděl v noc

a viděl život svůj a cítil padat tmy,

skok dolu spasil by.... V tom v mraky vzrost’,

hvězd ostny paprsků se zabodly mu v rozcuchaný vlas,

a Prorok sestoup’ tich. –

Šel z města pryč a bloudil po polích,

až k ránu stanul černých na horách.

Zřel Prorok v šeření se válet celou zem,

až zvolna s rudým sluncem z dálek vstával hluk

a hory hučely: Buď naším miláčkem, zde bydlí v samotách! – – –

On hluch šel v údolí. –