ŠEL ROZSEVAČ

Šel rozsévač a slunné sprchy

na sirou zemi rozsíval,

a jedna padla v sněžné vrchy

a sníh se v bystřen rozplýval.

A jedna padla v jizbu kmeta,

jenž oučtoval již se světem –

a náhle zapomněl svá léta,

jak byl by šťastným dítětem.

A jedna padla do tmy křovin

a hned z nich dýchly fialy

a v loubí stromů tisíc novin

z niv dálných špačci zpívali.

A jedna v jizbu lakomcovu,

jenž čítal zlato na stole,

ten hněvně začal čítat znovu,

že zmaten byl, pln nevole.

A jedna zlatá prška slunná

zapadla v srdce básníka,

a jeho srdce jako struna

hned sladkou písní naříká.

A dávno prška zhasla zlatá

i rozsévač sám v bezdno kles’,

leč lásky, štěstí píseň svatá

ta v srdcích svítí ještě dnes.