Selanka.

Ach co počnu! co můj otec na to poví!

Když se přeubohé kozy o vás doví,

Jak vás bude s pláčem litovati! ach ne,

Tohoť snésti nelze, to mi k srdcy sáhne;

Radší kde mne nohy vrhnou, půjdu skrytě

Šírým světem – Co pak kvílíš milé dítě?

I jen Damete slyš příčinu mé strasti,

Ty dvě kozy, co mi dnes dal otec pásti,

Ty tam, – s oné převysoké skály

Zhůry do doliny se mi pometaly;

Ubohý ten starček neměl více nad ně,

A však mlékem jejich žili jsme dost řádně;

Nebožátka! já jsem je tak ráda měla.

Hned se hrala s nimi a hned při nich pěla;

A když na palouku ležela jsem v trávě.

Vždy mi jedna k nohoum lehla, druhá k hlavě;

Hledávala jsem jim jetel nejtučnější,

Čerstvé větvinky a zřídlo nejčistější,

Sama jsem je často v plese koupávala,

Do chléva též sama večer zavírala;

A hle nyní tam jsou! – Než jak se to státi

Mohlo? vždyť jsy měla pozor na ně dáti.

Šla jsem trošku s vrchu, chtějíc uvit kytku

Dolů do oudolí hledat jarních kvítků,

Sotvy ale že jsem přišla do oubočí,

Tyrzysův pes přišed k skále, kozy zočí

Břeše, plaší, tyto začaly se másti,

Už se v strachu rázem octly do propasti;

Já syc běžím, křičím, k nebi ruky lámi,

Než již leží mrtvé mezy skalinami.

Chuďátko tys hodna lítosti! Ach mého

Losu netuž, nýbrž otce nevinného;

Znáš, že méně pastýř žádný neměl stáda

V celé vsy, pak vinou mou v zmar veskrz padá!

O, můj Dametku tě prosým těš ho zatím,

Neb já pryč chcy, pryč jdu, aniž se kdy vrátím.

Blázynku, měj rozum! nemnož mu tím žele,

Ontě krotký – na to spolíhej se směle.

Arcy Damete, než to mne rmoutí, to je

Právě první podnět mého nepokoje,

Já ho miluji tak, že mi možné není

Patřit na dobrého otce bolestnění.

Ale se ty proto od nás nechtěj bráti!

Jakže můžeš otce svého milovati,

Anť mu způsobuješ, dávajíc se v utěk,

Ztrátou koz i dcery trojnásobný smutek?

Zůstaň jen a mlč, však víš že darem božím,

Já dost koz mám, věru pro dvě nezubožím!

Poď jen k stádu mému, tu se pase v háji,

Vybeř sobě dvě z nich, které se ti zdají.

O, můj drahý měj dík! pán Bůh nechať tebe,

Žes mne z hoře vymoh, požehnává s nebe!

Jak šťastnýť jest ten, kdož jiným dobře činí.

Teď jsou všecky dojné, tu máš dvě z nich nyní.

I hned honem běžím k starcy ubohému;

Ach jak se ten těšit bude daru tvému!

Já pak jak ti mohu děkovati?.. Dosti

Mám již, duše milá, na tvé nevinnosti.

Jdi jen k otcy svému a věř: potěšení

Nad dobročinnost, že krásnějšího není.