SELANKA

Je míru odpůldne. Sním: Půjdu úvalem

v chrám hvozdu vlídného po hrázi rybníka.

V klid luk se usmívá modř zmládlé oblohy.

Trs růže šípkové pln poupat procitlých,

a vzduch je proteplen a zpestřen žlutásky,

již pijí znalecky

med z číšek kopretin...

To chvíle úchvatná je v lidském životě,

neb její úsměvy po léta nevadnou

a její pohledy se v duši vžehují.

Slyš! ženci ke spánku již klasům zpívají...

Je štěstí v přírodě i v nitru člověka.

Dvě nahá děvčátka se brodí pod lávkou.

A slunce mazlivě se houpá na vodě

a potok v hovoru vln líném odplývá...

Rád nyní dumal bych v trav loži u hvozdu,

pil světlo tekuté a vůně vdechoval.

Jak z modrého skla báň se klene nade mnou:

Jsem bodrý pastevec,

jenž hlídá ovečky –

v plyš luční ulehnu a toužím k oblakům.

Hruď blahem přetéká.

Jsem smavě rozptýlen jak prška sluneční,

jak trylky skřivanů, již tonou v oblacích,

jak šipky vlaštovek, jež s větrem závodí.

Ach, jak jsem rozechvěn snem, vzduchem, palouky

a září vějířem a vzdechy aleje,

kam zbloudí milenci, by zpovídali se

ve vůni akátů z muk lásky mladistvé.