Selka.

Hospodyně, řádná selka,

jeví doma píli svou:

jako pracovitá včelka

stravu snáší medovou.

V oule sedí matka včela: –

selka neodpočívá;

kde je třeba, pilně dělá,

o všechny starostlivá.

První vzhůru budí chasu,

sama první do práce;

oběd strojí k půldne času

rodině i čeládce.

Peče chlebové bochníky,

buchty, dolky, lívance,

housky, koblihy, rohlíky,

měchury a mazance.

Vaří na podzim povidla,

zelí v soudek nakládá,

strojiti zná chutná jídla,

a co zbývá, chudým dá.

Vaří polévku, škubánky,

kaši medem sladívá,

svítkem z vajec a smetanky

hosta vzácného ctívá.

Na košile, na podušky

chystá přádlo tenounké,

střádá péří pro dcerušky

na peřiny měkounké.

Veselá a nikdy líná

ani na ta housátka

na dvoře nezapomíná,

ni na holá kuřátka.

Všecka havěť dobře zná ji;

když jen na dvůr vykročí,

slípky ze všad přibíhají,

k ní se rychle přibočí.

Dvoří se jí, za ní chodí

i sám pyšný kohoutek,

pohlížeje, zdali hodí

jemu zrnko na zobek.

Při všem díle selka hledí

ještě na svá mlaďátka;

běhá kolem ní, neb sedí

jarobujná čeládka.

Soudí pře své malé chásky,

napomíná, varuje,

odpovídá na otázky,

mravům jich vyučuje.

Nemá stání dobrá máti,

o domácí pečlivá;

sotva usne, musí vstáti,

odpočinku nemívá.

Nemluvňátko své kolébá,

a svou písní konejší,

šetří, čistí, jak mu třeba;

nad nemocným v noci bdí.

Zapomínavé vy děti,

svědomí se poptejte:

chováteli ve paměti,

co svým matkám dlužny jste?!