ŠELMA ČERT.

Velký kříž stál na dědině.

Kdo šel mimo, pozdravil tam:

„Kriste Pane umučený,

buď nám hříšným milostiv!“ –

Nedalo to čertu spáti,

mnul si čelo, vrtěl sebou,

jako by jej na nůž brali,

až pak hup! a luskl si.

Proměnil se na poutníka,

kopyta skryl dlouhým pláštěm,

k Říhovi šel, sousedovi,

který býval u kříže. –

– „Prosil bych vás o hlt vody.

Ale máte kříž to krásný!

Víte, co mu schází? – Stromy!

Chládek! Vůně! Ptáčata!“

Hm – a Říha sázel stromky.

Vyrůstaly, obrůstaly,

zarostly kříž, přerostly kříž –

nikdo si ho nevšímal.

Radostí čert neusínal,

mnul si tlapky, vrtěl sebou,

tancoval, div neobrátil

peklo vzhůru nohama...

Radosť není bez žalosti

a bez trní není růže.

Víte, kdo byl čertu trnem?

Bdělé zvony na věži!

Jen se z rána rozzpívají,

hned se všecko ve chrám hrne!

Nedávají čertu spáti,

pořád do snů hučí mu.

Čert – a nevědět si rady!

Udělal se kmotrem Říhou

a šel k panu farářovi:

Pochválen buď! pozdravil. –

Jako, že by obětoval

něco na chrám, na zvonění,

by se, jako, vyzvánělo

na mši svatou dvakráte...

Fundace se založila.

Dvakráte se vyzvánělo;

ku prvnímu vyzvánění

čert sám na věž chodíval.

Bumbum, bimbam, tak to hřmělo.

Kdo spal, ještě obrátil se –

vždyť to ponejprv se zvoní! –

schrupnul si, měl ještě kdy...

Bimbam, bumbam – tak to hřmělo

při poprvním vyzvánění –

při druhém jen: cinky, blinky –

kdo byl usnul, chrápal dál.

Když jsem přišel do kostela,

varhan hlas tak smutně volal,

nikdo s nimi nenotoval,

k pláči bylo Gloria.

Na obraze na řetěze

rarach smál se... Od té čertu,

byť i louskal růženeček,

nevěřím a nevěřím!