SELSEBIL.

I seděl prorok v dumy vnořen

a přišel pravověrec k němu:

Ó pověz, jak svět, z čeho stvořen,

ó veď mne k zdroji tajemnému,

já boha rád bych velebil!

Tu prorok ještě víc skráň schmuřil,

sáh’ k srdci, kde žár divý zuřil,

a zašeptal jen: Selsebil!

A přišel jiný: Mám zlou ženu,

v ní tisíc zakleto je džinů,

moh’ její jménem zvát bys změnu,

tak rozmarná je v každém činu,

věř, raději bych mezkem byl!

Co odpovíš mi, pane, na to?

Ty řekneš: Mlčení je zlato!

Děl vážně prorok: Selsebil!

A přišel třetí: Studna v domě

mi odřekla dar chladný vody!

A čtvrtý: Iblis v mém je stromě,

neb uschly všecky jeho plody,

džaur ukrad’ brav, jenž v stáji zbyl!

Mám zalít strom? Mám kopat studny?

Za zlodějem krok nésti bludný?

A prorok pravil: Selsebil!

Odešli všickni pohrouženi

ve nové dumy novém svoru;

jak přetěžké tu pochopení,

ký nový zdroj tu sterých sporů,

ký slov těch smysl je a cíl?

Ať věřil ten, ať onen reptal,

přec tajůplně každý šeptal

neznámé slovo: Selsebil!

Sám v sobě o boha boj tuhý

při číši první vybojoval,

zlou ženu vyhnal z domu druhý,

ten v stáj své stádo lépe schoval,

zdroj vytrysk, v květy strom se skryl,

a každý za to život dal by,

že pomohlo mu beze šalby

to svaté slovo: Selsebil!

Ó různá hesla, v denní vřavu

již nerozum neb šalba hází,

zvěsť spásy v mnohou prázdnou hlavu,

jež potlesk levný doprovází,

jak sám by hlas to s nebe byl,

oč lepší jste než prorokovo

dosť mystické, přec prázdné slovo

koranu divné Selsebil!