SELSKÁ BALLADA.

Pan direktor pln usměvavé něhy

se kloní v kočáře k své mladé paní;

jí na tvář krásnou jak by padly sněhy,

a hlava v měkké podušky se sklání.

„Nuž, pohleď, drahá, v tomto dálném kraji

jsem po knížeti nejmocnějším pánem,

zde vládnu všemu; plné klasy vlají

a klaní se nám nepřehledným lánem,

lid chvěje se a na pokyn můj čeká,

k nám ze své bídy patří oslněný,

jak červ se plazí, mžiku brv mých leká:

vždyť vše, co má, ty bídné čtyři stěny,

ba jeho život, majetek i práce

nám náleží, on z naší má to ruky.“

Pan direktor se při tom usmál sladce

a svoji paní v růžové rtů puky

vtisk’ polibek, dal ruku jí kol šíje.

„A že jsem vyrval drahou perlu z kalu,

lesk její proto chmurami se kryje,

tvé očko proto halí rouška žalu?

Ó zapomeň již na ty nízké kruhy

a na to dětské, nedůstojné snění!“

Jí slzou leskly se brv zlaté pruhy,

a ňadra vlnila se v prudkém chvění.

Dál jeli. V polích kosy ženců plály

a slunným vzduchem půvabného rána

se písně dívek jasně rozléhaly;

jim paní naslouchala zadumána

a sniva – vždyť je dosud všechny znala...

Pan direktor v tom zastaviti káže,

po hůlce sáhla jeho ruka malá,

a v prudkém šlehu zamihla se paže.

Ten žhavý šleh pad’ ve tvář mladíkovu,

jenž u kočáru s neodkrytou hlavou

byl stanul jako mrtvá socha z kovu,

v líc paní upřev výheň zraků žhavou.

Ryk z jeho prsou rozlehl se divý...

„Jeď!“ zvolal direktor, a zase v letu

se větrem chvěly koní dlouhé hřívy.

A paní klesla rovna podťatému květu.

Vísku zima pokryla

těžkým sněžným pokrovem,

každá chýže mohyla,

celá víska hřbitovem.

Kdosi klepá za šera

v dvéře jedné mohyly.

Jaký to sem z večera

zašel poutník zbloudilý?

A kdo dvéře otvíral,

s bídnou, vetchou stařenou

do jizby se ubíral,

slabou, chorou, zmořenou.

„Vy, dobrá matko, rcete,

zda nocleh u mne chcete?“

„Jsem stará, chudá, chorá,

mám syna-direktora,

on do zimy a noci

mě vyhnal bez pomoci.

Dej nocleh, dobrý hochu,

a přej se ohřát trochu.“

„Dám, stará matko, rád.

Jsem samoten, ač mlád,

již rodiče jsem pochoval,

a milou direktor mi vzal.

Vy, stará hlavo, rcete,

zda za syna mě chcete?“

Tak vzal ji v chýž svou chudičkou,

a byla jemu matičkou.

Když budil zemi slunka jarní svit

a v lůně jejím nový život klíčil,

vstal proti pánům utýraný lid,

šíj vypjal sehnutou a čelo vztyčil.

Žár těžké křivdy, který tajně plál,

lid ve svých prsou více neudolal,

zbraň starých předků zrezavělou vzal

a hlasem bouře „Volnosť! Volnosť!“ volal.

Jak všemocný se zachvěl direktor

a rázem pozbyl odvahy a síly,

když vstali poddaní jak bouře s hor

a zámek nad hlavou mu zapálili.

Tmou starých stromů plála ohně zář,

když parkem prchal se svou mladou paní;

tu kdos mu v cestu stoupil, pohled’ v tvář,

a pevná ruka ujíti mu brání.

Zbraň připravenou stiskl direktor,

a výstřelem se kácí mladík smělý,

leč vzápětí jiných četný sbor

již hlučně direktoru státi velí.

A klesl ubit. Z davu zazněl sten...

máť stará kleká, k synovi se shýbá,

a mladíka, jenž dřímá mrtvých sen,

choť direktora v siná ústa líbá.