SELSKÁ DÍVKA.

Ať v sadech květů nádherných

jim roste na tisíc,

nám v lukách, byť ne pyšných tak,

jich roste ještě víc. –

I ať se v městech usmějou,

že neznám jejich svět,

mně dostačí tak být a růst

jak volný luční květ.

Jsem prostá, selská dívčina,

však hrdá na svou krev,

neb čistší nemá na zámku

tam žádná z panských děv;

a otec říká: „Knížeti

ať nevhod je či vhod,

tak starý, dobrý rodokmen

má i náš selský rod.“

Já ovšem pod skly nerostla,

– to u nás není zvyk

a horké slunce dopraží

nám žito, bohudík! –

leč ožehne-li do hněda

i bělost lící mých,

mně v očích zbylo slunéčko

a na rtech zdravý smích.

Mé ruce nejsou hedvábné,

– to u nás nemůž’ být:

jsme my, je chasa, dvůr a stáj

a všechno to chce žít, –

však něčí ruku stisknu-li,

ať v čemkoliv to už,

žeť poctivěji na světě

ji nestisk žádný muž.

Mám také tak svou hlavičku! –

však neznám planých slov:

co řeknu, řeknu! – slovo mé

je platný, ryzí kov;

a každé mi jde od srdce

a přímé jest a ctné,

a dím-li: „Tak!“ – je tedy tak

a dím-li: „Ne!“ – je ne.

A ráda, – bože, jak by ne! –

si podbám na krásu,

a ráda hezkou kytičku

si vpletu do vlasu

a růži k pasu připnu si,

– ó kdo by jinak moh’! –

to onu, co mi z lásky dal

můj zlatý, hodný hoch.

Ó ano, zrovna na srdce

ten růže květ si dám,

aby to věděl celý svět,

jak ho tak ráda mám;

že půjdem spolu k oltáři

a půjdem spolu dál

tak věrně celým životem,

ať radost dá, neb žal.