SELSKÁ IDYLLA.

Lán klasů zrajících, teď vánkem rozechvěný,

se vlní v ladných křivkách tiše do dáli

a tulák cestou, hořkostí vší naplněný,

klne, že chléb mu bez práce kdes’ nedali...

Na mezi, stolisté kde růže nezavoní,

kde planých růží skví se jenom bledý květ,

se mladý sedlák s úsměvem k své ženě kloní

a sděluje jí, jak ho právě těší svět:

„Mne touhy netáhnou do ideálů výšin

a moře vášní vždy mi cizím zůstane,

mně doušek dostačí z pramenů lesních tišin

a černý chléb, z něhož dech zdraví zavane.

Já šťasten jsem, když klas můj, vánkem rozechvěný,

se vlní v ladných křivkách tiše do dáli,

když tvrdé práce své zřím účel naplněný,

o nějž mi starosti spát v noci nedaly...“