SELSKÁ PÝCHA

Mám ženu svou a děti rád

a do smrti mít budu,

leč nade vše – nač měl bych lhát? –

mám rád svou selskou půdu.

Je milý mně i kůň, i pes

i strom, i ptáče, pane,

však když k mé roli zrak se vznes’,

vždy radostí mi vzplane.

O půdu tu se dědek rval,

ji otec splácel krví,

a mojí práce pot a pal

ji svlažuje a mrví.

Jak zdědil jsem ji, tak ji zas

chci odkázat svým dětem,

by udržely přes zápas

ji dál i v čase kletém.

A nechť hřbet shýbám, stírám pot

a v kout se krčím zticha,

já vím, co konám pro národ,

a to má, pane, pýcha!

Vy chraňte jazyk, chraňte říš

a národ bludu všeho,

já, na svých bedrech nesa tíž,

chci chránit půdu jeho.

To zní mi jako svatý zpěv

a to mne sílí v trudu,

neb národ jen jak hrstka plev,

když ztratil svoji půdu!

Že jazyk nutno chránit víc –

vy díte – nežli chleba?

Ba stejně! Kdo však dal se v líc

proň bít, když bylo třeba?

Kdo před dráby a před plamy,

za trýzně, robot tíhy,

vám pod hambalky, pod trámy

to skrýval české knihy?

Kdo uchoval to českou řeč,

když město kdys ji smetlo,

a odkud vzešlo v smrti křeč

vám buditelů světlo?

Že nejsme jako předci už,

váš pošklebek mi praví?

Nu, na snět chorou stačí nůž,

jen kořen když je zdravý.

A do vsí, vísek jděte jen,

pomníčky stojí všude,

a na každém z nich řádka jmen

stkví v záplavě se rudé.

To byli naši synkové,

a řad jich není malý,

co za té války světové

krev za volnost všech dali.

A ženy zatím síkly klas –

nu, jsou to věci známé,

leč bude-li kdy třeba zas,

my zas tu krev svou dáme!

Tož meťte, pane, v koutku svém

a dbejte o čest svoji –

já vím, že stojím s národem

a národ na mně stojí!