Selský Otčenáš.

Otče náš, jenž jsi v nebi, ó slyš!

skroušeným voláme hlasem,

za živa jsme v pekle již,

myslíme, věř nám to, časem.

Kdo jen může,

dře nás z kůže,

vrchnost je čertem, správce je rasem.

Tvé jméno posvěceno buď,

snad se tak smiluješ přeci,

odvahu vliješ nám v znavenou hruď,

sílu dáš vyhublé pleci.

Jsi otec náš, viď?

Tvé království přijď!

Jsme tu jak hladová ptáčata v kleci.

Hezké to ovšem z faráře úst:

Věčná buď vůle tvá všady!

Ach, panstvo má věčně jen masopust,

co sedláci zmírají hlady.

Rač to dáti,

tvá ať platí

vůle víc nežli panské spády.

Chléb náš vezdejší, dnes, vždy nám dej,

to prosba, každý již pláče;

otčenáš celý v tom, ó vyslyš jej!

vždyť zrnko si najde i ptáče;

my však v životu

ráno robotu

máme a z večera – karabáče.

Odpusť nám, čím jsme hřešili kdys,

však čím na nás hřešili páni,

na nebi soudcem nechť věčným tys,

když zde jsme týráni, štváni,

jak zvěř v mdlobě,

jim ni tobě

odpustit, bože, nemůžem ani.

Však v pokušení neuveď nás,

bysme na jarmo své zvykli,

zapřeli věčný svobody hlas

a proti svým dětem se spikli,

by každý slep

zahodil cep,

jak zvěř by v blátě zašli jsme, znikli.

Od zlého zbav nás, ať je to daň,

desátek, žoldák, či plamen,

syp zlaté zrní tvoje nám v dlaň,

pánům však na hrdlo kámen;

v okamžení

sedlák změní

celý svět v nebeské království – Amen.