SEMIRAMIS. (1.)

Kvas ukončen a šerou síní

teď sama bloudí královna,

mrak divných dum jí čelo stiní

a oka záře čarovná

jen jako v mlze hoří, kmitá.

Pod drahým šatem zpola skryta

se ňadra dmou a hebká dlaň

se tiskne k nim a na rtu vřelém

zní povzdech tichý, temná slova.

Hned stane v kroku, – bloudí znova

se zasmušilým, hrdým čelem. – –

V tom zazvučela venku zbraň

a vešel otrok. V divém chvatu

se paní k němu obrací:

„Nuž stalo se? Byl vydán katu?“ –

A šedou hlavu otrok shýbá

a nohy její v úctě líbá:

„„Červ odkopnutý tvojí patou

ve prachu bídně krvácí!““ –

Na drahé míse v okamžiku

dvé sluhů klade hlavu sťatou

na pokyn pouhý před paní. –

Krev náhle mizí z jejích rtíků,

vše zdá se jí, že v mlhu splývá, –

zpět ustupuje, oči skrývá

a čelo tiskne do dlaní. –