SEMIRAMIS. (10.)

A s hlavou hrdě povznešenou

po skalách dolů stoupala. –

Ó, nezdála se býti ženou!

Jak černá chmůra tměl se za ní

vlas uvolněný. – Mlha ranní

se nad čelem jí houpala.

A kamení vždy řítilo se,

kde postanuly nožky bosé,

ve propasť, která číhala.

Za jejím krokem démon němý

zřel s divým bleskem ve zraku

a orel mával perutěmi

nad hlavou její v oblaku. – –

Na příkrém, holém skalisku

se zastavila, – zřela kolem. –

Hle, v pusté rokli na dně holém

chýž bídná stála na blízku.

Tam zaměřila. – V bílé hrudi

se divné přání náhle budí.

„Chci jednou hledět ve tvář nouze, –

v té chýži pro mne jiný svět!“ –

A z dálky démon volá v touze:

„Ó, zadrž, zadrž, vrať se zpět!“ –

Na střechu vetchou orel sedá, –

snad hladov pod ní lupu hledá? –

A žena vejde. – Na prahu

však marně sbírá odvahu

a pokročit se dále bojí.

Hle, chudá jízba, nečistá, –

jak častokráte nohu svoji

hlad zastavil tu dojista!

Strop dřevěný se k pádu kloní,

zeď rozpukaná, plíseň po ní

a křehká příze pavučin.

Tam v koutě vlhkém lože z mechu. –

Ha, slyšíš hovor plný vzdechů?

To žena bídná. – V suchých rukou

své děcko chová v objetí.

Tvář rozryta je vnitřní mukou,

zrak horečným jí leskem plane

a chladný pot jí s čela kane

do hebkých vlasů dítěti.

A na zsinalém svadlém retu

se chvěje, zmírá slabý hlas:

„ Ó, duchu, který vládneš světu,

dej pokrm nám, mé dítě spas!“ –

V tom královna jí v cestu vkročí,

proud slzí zkalil její oči.

A žena klesá na kolena,

rve v zoufalosti šedý vlas

a spíná ruce, prosí, sténá:

„Ó, bohyně, mé dítě spas!“ –

A královna své perly, zlato

vše vrhá ženě do klína. –

Jak chladně žena hledí na to

a blíže k ňadrám tulí dítě,

ret zachvívá se křečovitě,

hled její zvolna zhasíná.

„Nač tyto šperky?“ – ruce svírá, –

„mé dítě, dítě hlady zmírá,

ó, dej mu sousto jediné,

než v náruči mé zahyne!“ – –

Za slzou slza v půdu kane, – –

co země ta jich vypila!

Tvář královnina žárem plane,

výš dmou se ňadra spanilá.

A šeptá k sobě: „Vládnu zemi,

má pýcha roste v oblohu,

sta lidí zhubit hračkou je mi, –

vždyť u mých nohou leží všecko, –

a churavé to, bídné děcko

já nasytiti nemohu!“–