SEMIRAMIS. (11.)

Nad chatou nuznou orel lačný

svou peruť s křikem rozpíná. –

V tom zahřímalo mezi mračny

a země duní. – Po úbočí,

kde modravá se mlha točí,

se v rokli řítí lavina.

Jen okamžik a v divé směsi

led, balvany a trosky stěn

se kupí kolem. – Zrak se děsí, –

hle, v rozvalinách mrtvá žena,

jak dřímala by blahý sen,

tu leží, – ňadra obnažená

proud černých vlasů halí jen,

tvář sněhobílá, hrdě chladná

i po smrti tak děsně vnadná. –

Pod hladkým čelem zpola skryta

se v dlouhých brvách slza kmitá,

jak čistý démant čarovný. –

V tom orel šumě perutěmi

se blesku letem spustil k zemi. –

Jak zaplálo mu oko sivé,

když zaťal pevně spáry křivé

do svůdné šíje královny! – –

A v mračné výši, v lůně skal,

do prachu skloněn démon lkal. –