SEMIRAMIS. (2.)

Je sama opět. – Před ní hlava. –

Krev na kadeři chlípí tmavá,

tvář ubledlá a vráskovitá,

a na rtu stydlý, trpký smích.

Dvé tmavých očí přivřených

se vlhkým leskem slabě kmitá

pod čelem, na němž pýcha vryta,

a vzdor a smutek hledí z nich.

Na drahé lůžko klesá žena

a v ret se hryže rozechvěna,

pot s bílých skrání utírá.

V ty hrozné tahy v nepokoji

se pohled její upírá.

Svých povzdechů se leká, bojí

a marně hledá sílu svou,

by myšlének roj utišila,

a marně oči v dlaně skryla, –

jen hlavu vidí krvavou.

Pod mladou hrudí plno touhy

a na rtu hyne povzdech dlouhý:

„Jak jinak ještě před chvílí

ty mrtvé zraky zářily,

když o půl noci nepozvaný

host mladý přišel zadumaný

tak odvážný a spanilý!

Kles přede mnou a žhavé hledy

v mé líce upřel vášní spit. –

Já zasmála se: Hochu bledý,

ten pohár piju na tvé zdraví,

ty miluješ mne, – láska baví

a za cenu tvé mladé hlavy

chci dnešní noc jen tvojí být! –

On líbal mne a líbal znova

a nerozumná šeptal slova,

v mé náruči se blahem chvěl.

Noc probděli jsme v zapomnění –

a nežli bleskla zoře denní,

z mých loktů přímo na smrť šel. –

Když v pouta jsem ho vrhnout dala,

on nebědoval, neprosil,

jen zrak se jemu zarosil –

a já ho zpátky nevolala! – –

Oh, ještě jednou, naposled,

bych chtěla zřít ten jasný hled,

jenž opojil mě mocí divnou,

tak děsně vábný v lesku svém. – –

Však mrtví více neobživnou!“ –

Sten utich na rtu lahodném. – –