SEMIRAMIS. (3.)

Ha! byl to přelud? – Krev jí stydla. – –

Ach, děcko, věříš ve strašidla? –

Na mrtvou hlavu zděšena

zrak upírala. – Zdálo se jí,

že bledé rty se lehce chvějí,

líc, křečovitě stažená,

že kolem hledí veseleji,

že na vysoké, chmurné čelo

se vrací pýcha ztracená. –

Jak bledé mlhy na pohoří,

když ustupují ranní zoři,

hlaď temných jezer odhalí, –

tak siná víčka pozvedla se

a černé oči v dlouhé řase

pod nimi děsně zaplály. –

Host noční náhle stanul před ní, –

tak krásným nebyl nikdy snad. –

Děl: „Milostivě na mne shlédni,

mne přivábilo z cizích světů

zas k tobě, drahá, kouzlo vnad.

Já přišel, abych ze tvých retů

jed opojení znova pil!“ –

Až ke kadeři plné květů

se nad ní zvolna naklonil.

Ve vášni temně zářící

se potkaly jich tmavé zraky,

jak hvězdy skvělé nad oblaky,

proud jisker kolem sršící. –

A dlouho žena spanilá,

jak trvala by v těžkém snění,

na smělce zřela v udivení.

Pak s pýchou v oku pravila:

„Ty na mne hledíš bez obavy?

Zda nelituješ vlastní hlavy?“ –

A oko svoje sklopila.

Muž odvětil: „Ó ženo svůdná,

jsem ve tvé moci! – Vášeň bludná

mě letem strhla v propasť svou. –

Já, který zhrdal v pýše bohy

i jasných nebes velebou,

teď líbám tvoje bílé nohy

a ve prach klesám před tebou.

Jsem otrokem tvé krásy vábné,

před tvými zraky vzdor můj slábne,

tvůj lehký úsměv vítězí

nad duchem, který bez mezí

jak volný orel mrakem létal

a v démantové řetězy

kol šíje horstva blesky splétal.

I slunce zář i vlna moří,

hvězd třpytných cesta daleká,

v mé moci jest a mně se koří

i pyšná duše člověka.

Však u tebe jsem otrok pouhý,

má hlava klesá znavena

a ve plápolu mocné touhy

já líbám tvoje kolena.

I jasné perly z dálných moří,

i rubíny, jež krví hoří,

do klínu tvého složím v dar,

i ono kouzlo dám ti věčné,

jež vede hvězdy v dráze mléčné

a rozdmychuje v sopce žár.

Ba, do tvé ruky, svůdná ženo,

i vlastní volnosť položím,

však rámě tvé, jež obnaženo,

pak za mzdu zlíbám retem svým!“