SEMIRAMIS. (4.)

I chvěl se, plný nepokoje,

do prachu sklonil čelo svoje

a hrdá žena spanilá,

mu s lehkým smíchem pravila:

„Ó, sliby chceš mne omámiti?

Já dary tvými pohrdám!

Mým všechno, co můž’ země krýti,

já vládnu v moře vlnobití,

a jeho propasť v moci mám.

Nechť oceán se v hněvu pění,

břeh skalný trhá v rozbouření

a hřímá v zemských základech, –

svou bílou rukou podle chtění

já loupím v jeho pokladech.

Od krajin těch, kde z modré vlny

se vynořuje měsíc plný,

až k sněžným horám k severu,

má říše sahá nekonečná

a národy, ta lůza věčná,

jen mému slouží záměru.

V boj posýlám svých mužů davy,

pod jejichž krokem duní zem,

k mé zábavě na pokyn hravý

ve proudu krve lidské hlavy

v prach upadají pod mečem.

I tvoje skráň, ó muži smělý,

se skloní meče pod ocelí,

má ruka jestli pokyne

a mladé krve ručej vřelý

až k nohám mým se vyřine. –

Však jsi-li démon, kouzla mocí

se v azur tmavý se mnou vznes,

chci pod závojem vábné noci

jak bludná hvězda letět dnes

a nedohledný kraj své říše

pod sebou vidět v hluboku. –

Kol mrtvo vše, zem dřímá tiše,

nuž, bez váhání v letu výše! –

já kážu tobě, – otroku!“

Kol pásu božsky půvabného

ji démon objal ramenem

a ve hlubokém oku jeho

se kmitá vášeň plamenem.

„Jak smělou prosbu vyslovila

ó, ženo, tvoje ústa milá!

Chceš rodnou půdu opustit?

K ní neúprosně tebe víže

dech vonných retů, vlasů tíže,

tvé půvaby i zraků svit!

O, příliš smělý cíl tvé touhy!

Tys paní však, já otrok pouhý

a přání tvé mi zákonem. –

Nuž kouzla mocí vzhůru, vzhůru

od prachu spějme ku azuru,

až v modru nebes utonem!“ –

Síň široká i zlaté stěny,

vše zmizelo jí pod nohou,

jak labuť plyne v prostřed pěny,

jak nebem táhne mráček světlý,

na křídle větru volně vzlétli

a v dálku pluli oblohou.

Hvězd zástupy, jež v modru plály,

jim v cestu jiskry vysýlaly. –

A jako hvězdy plamenné

se perly skvěly, zavěšeny

na bílou šíji svůdné ženy,

i těžké kruhy zlacené

kol půvabného ramene. –