SEMIRAMIS. (5.)

Víc podepři se na mé rámě

a blíže nakloň drahou tvář,

ať sladký dech tvůj oblétá mne

a cestou svítí oka zář!

Ve svitu luny, v blahém tichu

jal zemi – matku věčných hříchů, –

ve svoji náruč těžký sen.

Jen po lučinách, v moři květů

náš temný stín se mihá v letu,

vždy naší vůle poslušen.

Kraj němým je a smutno v háji,

list nepohne se v křovině,

vše v pološeru kol se tají,

jen klidné vody prosvítají

ve smaragdové sítině.

Jak oceánu plocha šírá

pláň kolkolem se rozestírá. –

Ó, hlédni, hlédni! Nad obzor

jak pouště jižní přelud hravý,

jenž poutníku se v cestu staví,

jak sněžné hlavy mocných hor,

tam bílé rysy v šeré dáli

nad luhy snící náhle vstaly. –

Však blíže plujem. Jasně již

se užaslému jeví zraku

tu věže vzrostlé do oblaků,

tu sloupy, které smělou tíž

na mocných bedrách pozvedají,

je révy bujné oplétají,

kol sněhem kvetou křoviny

a polehku se kolébají

na vodovodech lekníny.

Pod náma domů zástup tichý,

na stěnách plane luny svit. –

Toť Ninive, chrám lidské pýchy,

ten rozkoší a hříchů byt.

Vše mrtvo kolem, – nikde ruchu –

Ó, dále, dále, mocný duchu,

pryč z atmosféry krajů těch!

Mne dusný výpar otravuje. – –

Nechť křídlo naše výše pluje,

kam nedolétá lidský dech.

Toť otroků je hnízdo klaté,

kol těžkým poutem na vždy spjaté.

Zde myšlénka se nezrodí,

jak slabý racek za lodí,

tak zástup lůzy opojené

se za rozkoší kvapem žene.

Proud krvavý ni mučení

je ze snů těžkých neprobudí,

už dávno uhas v bídné hrudi

blesk odvahy a nadšení.

To loutky jsou bez vůle vlastní,

to trpaslíků nízký lid,

jen v blátě svém jsou v pravdě šťastní

a jejich rájem – shnilý klid. –

Ó, dále, dále ke blankytu,

jak meteory v luny svitu

na křídle spějme vzduchovém,

nechť beze stopy pod nohami

nám zmizí luh i lidské chrámy,

i bídných robů bídná zem!

Kam cílíš, drahá? Výše, výše,

kam nedolétá orlů šik!

Ve tmavé hloubi hvězdné říše

chci ztrávit volný okamžik.

Chci zříti vše, co nebe tají,

co lidem bozi ukrývají – –

Toť nelze ti! Já kážu však!

Ach, bojím se tě, svůdná ženo!

Tvé rámě plné obnaženo

a bleskem plane černý zrak. –

Svou opojenou hlavu skláním. –

Jak mohu bránit smělým přáním,

jež vyslovil ten vábný ret?

Pro pohled tvůj chci zdrtit mříže,

v něž osud věčný tebe víže,

a zápasit pro vnady květ.

Jsem ve tvých rukou otrok pouhý. –

Jen žádej, tvým je celý svět! –

Však vyplníš pak moje touhy?

Ó, řekni! Ve tvém výroku

je osud můj! Dál, – otroku!