SEMIRAMIS. (6.)

A výše pluli. – Zeleň luhů,

vod jasný blankyt, hory v kruhu,

vše mizelo jim pod nohou. –

V tom nesčíslné orlů davy,

jak v šeru nočním oblak tmavý,

za nima vzlétly oblohou.

Kol srazily se v kruhu těsném,

jich křídla mocně šuměla,

zrak probleskoval v žáru děsném,

na spárech krev jim chlípěla.

A v prostřed mraku svůdná žena,

o rámě ducha podepřena,

jak bílá labuť letěla.

Vždy víc se úžil kruh ten vírný,

skřek divý tichem zazníval

a perutí dav přenesmírný

svit luny chmurou zakrýval.

Již na všech stranách ostré spáry

po bílém těle mířily

a na ramene kypré tvary

již vrhnout chtěl se orel starý

a zbrotit úběl spanilý.

Ku ráně již se hlava vznesla,

hled jeho děsně krví vzplál. –

V tom křídla jeho zpátky klesla,

jak v bouři prudké lodní vesla,

jež nával vlny v hloubku sklál,

a bleskem oka svůdné ženy,

jak šípu hrotem zasažený,

kles mrtev k zemi výše král.

A postrašeny ohněm zraku

se rozletěly roje ptáků.

Jak vichřice, když povstane,

chmur těžkých závoj rozežene

a na obloze nezkalené

zjev luny znovu zaplane,

tak svůdná žena, labuť bílá,

se v modru čistém objevila.

Své čelo pjala vítězné. –

Leč kolem skráně líbezné,

nad bílým tělem orel dravý

svá křídla černá prostíral,

plul tiše, zvolna, bez obavy

a mocné spáry rozvíral.

Zrak ženy vnadné, peklem žhoucí

se rozhněvaný k němu zved

a jako blesky nehasnoucí,

se potkal s hledem zpurný hled.

Tak plny jisker, plny síly

jich temné zraky zápasily. –

Tu zbledla náhle ženy tvář

a přemožený krutým bojem

hled skryl se víček pod závojem,

jak v mlze ranní hvězdy zář. –

Blíž na svá prsa tělo vnadné

svou paží démon přivinul.

„Proč, drahá, chvíš se? Mrtev padne,

ty kážeš-li, by zahynul!

Já – věrný otrok slova tvého

jej srazím s modra blankytného!“ –

Tak zašeptal. Leč její hled

se v nové pýše k němu zved. –

Se smíchem děla pohrdavým:

„Nechť s námi letí v šerou dál

a jako otrok listem hravým

mne zastiňuje křídlem tmavým

on, mračné výše pán a král!“ –