SEMIRAMIS. (8.)

Štít holé skály pne se k nebi

a po stranách se propasť šklebí,

na stráni led a sypký sníh. –

Zde na pomezí jiných světů

se démon hrdý stavil v letu

a z pevných rukou svalnatých

své břímě vábné lehce složil. –

Jak celý kraj by náhle ožil,

vše zachvělo se. – Mlha bílá,

jak nočních duchů vážný sbor,

se z temných roklí vyvalila

a sněhy svitly čerstvou krví,

červánků nachem polité. –

A smělá žena v záři té

jen nepokojně stáhla brvy

a vzhůru zvedla ruku svou:

„Dál, otroku, mě provoď v letu

do tajné říše jiných světů,

v tu modrou výši bezednou

nechť oči moje prohlédnou!“ –

„Ó šílená!“ děl démon ženě

a zrak svůj zvedl roztouženě.

„Kdy touha tvoje ustane?

V mé objetí se nakloň tiše

a pijme rozkoš z plné číše,

nechť lásky svit nám zaplane!

Tys’ v moci mé, tys’ mojí, mojí!

já zlíbám hruď tvou labutí,

vděk údů tvých mé touhy zkojí!“ –

Už strhnout chtěl ji v náruč svoji

ve vášně mocném vzplanutí, –

v tom orel vrh se proti němu,

jak bránit chtěl by odvážnému,

hruď její zakryl perutí.

„To kořisť moje!“ s bleskem v oku

vzkřik démon temný hněvivě

a těžký balvan proti soku

nad hlavu pozved hrozivě. –

Jak Titanové stejné síly

o vnadnou kořisť zápasili, –

pod nima země duněla.

A s úsměškem kol hebkých rtíků

na hněv i rány bojovníků

ta hrdá žena hleděla.

Pak děla jim: „Ó skloňte hlavy!

Proč zápas tento divoký?

Proč démon válčí do únavy?

Proč, orle šedý, spár tvůj dravý

se marně láme útoky?

Proč zápasíte v hrdé pýše?

Já vládnu zde, to moje říše

a vy jste mýma otroky!“ –

A s ňader strhla roušku bílou. –

Ustáli oba v zuření

a překonáni vnady sílou

jí k nohám klesli zemdleni.