SEMIRAMIS. (9.)

A démon oči zvedl plaše

a zulíbal jí šatu lem. –

„Jak dětské jsou ty hračky vaše!“

mu děla s trpkým posměchem.

„Jen hlavy kloňte před svou paní,

vždyť dobře vím, že ve své dlani

já vězním celý šírý svět!

Jen skrývej, skrývej v prachu líce,

tys’ otrok pouhý, ničím více –

a otrok má se v prachu chvět.

Chci vrátit se! – V tom světě celém

bych bez výsledku hledala,

kdo vstříc mně šel by s mužným čelem. –

Smrť ustupuje zsinalá,

když kolem ní se beru krokem,

a přísahám, že svůdným okem

bych všechny bohy zjímala. –

Roj otroků zřím vůkol pouze

a nikde, nikde člověka!“ –

K ní démon hleděl v palné touze.

„Tys’ krutou,“ děl, „však neleká

se tvého hněvu duch můj vroucí.

Tvých očí záře nehasnoucí

jen lásky hvězdou vždy mně buď! – –

Chceš slyšet? Právě před hodinou

spiklenci vešli v klenbu stinnou

a brousí nože na tvou hruď.

A přísahají: „Zhyne, zhyne

dřív ještě, nežli týden mine!“ –

Kde tvoje moc je čarovná?“

Jen zasmála se královna.

„Ó, kolikráte zrádnou dýku

jsem nad svou hlavou viděla, –

já okem hledla, – v okamžiku

mně k nohám dýka letěla!“ –

„„Na hlavu tvoji kletbu temnou

ve chrámě kněží vrhají –““

„A zítra budou píti se mnou

a milkovat se potají! –

Juž zanech toho! – Nepoděsí

mě vášeň divá, vzpoura jich,

ať otrok šílen pouta rve si,

jen hříčkou mojí věčně bude, –

je sladším krve tmavorudé

vždy políbení retů mých! –

Jen loutky pouhé všady vidím, – –

jak bídný dav ten nenávidím!“ –