SEMPER EADEM.

Cos jako z štětce velikého Giotta

by spadlo do tahů jí, sladká nota

z harf andělů, jež kreslil Fiesole,

u trůnu Panny, kteří hrají dole,

jí táhne úsměvem, jenž sladký, snivý

jest odlesk duše. Přes edenské nivy

tak spějí stíny duchů v blahé chvíli.

Skráň její v blahé pokoře se chýlí,

jak čekala by na kyn vůle vyšší.

A nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší,

čím srdce přeplněno jako vása

tak rádo vzkypí. V světě, kde jen zkáza

a zhouba vládne, pustá vřava denní

jde jako sen, jenž v skutečnosť se mění,

jak dennice na blednoucím juž nebi,

pod kterou stíny noční jen se šklebí,

v skrýš hvozdů prchajíce; v čisté kráse

svých sester ona „Proč jen blednou?“ ptá se

a vítězící azurem jde sama.

Dnes po letech, kdy žití trpké drama

ji zburcovalo v kapkách žluče stálých

nám lijíc smutek v pochmurný dnů kalich,

dnes ještě zřím ji s tím úsměvem blaha,

jenž jako anděl, který duše tahá

z tmy po řetěze hvězd, je stále silný

a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný,

jenž praví k všem, kdo v žalu, pot na skráni

jdou životem: Ó, buďte požehnáni!