Sen a probuzení.

Tesknoto moje, dítě pochované

sotva do kolébky, do hrobu již dané –

proč mi zhaslo věrné očko tvé?

Dívko ty moje, ženo, matko drahá,

nemohla tě láska naše velká, blahá

upoutati sílou mocné krásy své?

Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě –

ovšem že ti dřímá po boku to robě;

což vám ale nikdo – nikdo neschází?

Jste vy světem sobě – jste si všecko – všecko?

nezatouží choť, a nezatouží děcko

po nikom, když se tam v ráji prochází?

Jsem tak daleký vám, že se neohlíží

smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží

ten, jemuž jste v světě byly vším?

Neslyším tleskání ručinky malinké?

nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké?

a své ženy hlas či též ho neslyším?

Poeto! kde bloudíš? – v básni – ve svém ráji!

vidíš ručinky jak vstříc mi třepotají –

vidíš choť – jak letí v náruč mou?

Dítě, moje dítě – škoda že to snění,

škoda že básníka čeká probuzení,

a že zná tu sladce krutou kletbu svou!