SEN ČI ŽIVOT.

Opona spadla, jdu z divadla domů;

v duši si odnáším bouřlivý mrak,

rachoty kulisních vichrů a hromů,

přívaly dojmů, jich kouzlo i tlak.

Nechť padli reci a v pamětní urnu

tragický los mete slavný jich prach,

nechť zvoní rolničkou v života chmurnu

posměšný šotek, všech fatalit brach.

Vše, co se na prknech jeviště hrálo,

dohrává v čivech jak prožitý děj.

Po rušném divadle spí se však málo,

divocí snové pak tropí svůj rej.

Omamní snové! V nich nerozezná se,

co pouhým ohlasem divadla jest,

co planým zdáním je v děsu či kráse

nebo v čem životné pravdy je zvěst.

Ryzí ať cos, ať jen pozlátkem zlaté,

falešný, pravý ať jásot či sten;

s komedií se tu skutečnost mate,

život se snem zdá a životem sen.

Nejeden symbol mi ze snů těch vzešlý

na mysli tane i v probuzení

o vzdušném zámku i zlámané grešli,

o spící princezny vykoupení.

Nejedna hádanka báchorkovitá

z nočních těch mrákot chce na denní zář;

nevím, zda pronikne to, co v nich kmitá,

a zda k těm snům kdysi zveršuji snář.