SEN CÍSAŘE PROBA. (III.)

Věž stála u Sirmia. V Sirmiu kdys

byl zrozen Probus. Byl-li klid, rád trávil

zde chvíle oddechu. Kol tábořilo

ve stanech vojsko, jež se sbíralo zde,

by s jarem vyrazilo proti Parthům.

Bažina byla u města, již toužil

vysušit, zplodnit. Kázal kopat stoku

ku proudům Sávy. Věž pak postavit dal,

by osobně moh přehlížet v čas každý

vojáků práci. Na věži dlel právě.

A dívaje se do modravé dálky,

prolétal duší, kam zrak nedostihl:

svět nekonečný, města, nivy, lesy,

pahorky, cesty, vody oceanu,

národy různé, božstva rozmanitá –

vše viděl duší, pronikal a cítil

moc, slávu, velkost svého imperia

a o čase snil, kdy nad tímto světem

mír a klid věčný panovati bude...

mír z jeho ruky... kdy réva krev svou

prolévat bude k požehnání lidstva...

A neslyšel ty kroky přitlumené

po schodech věže, nevzrušil ho šepot

sípavých hlasů, zařinčení mečů,

jež dotekly se... neviděl tu zlobu

planoucích očí – opřenu skráň o dlaň

díval se v dálku... tak mu prvý voják

meč vehnal bokem k poklidnému srdci.

Pad Probus. Přešel z snů svých beze slova

v říš pokoje a klidu... Ticho... Zkamenělí

žoldnéři stáli... Potom protrhli se

ze hrůzy činu. Tiše odkrádali

se věží dolů, jak by vzbudit báli

se císaře, jenž zdál se v krvi dřímat...