Sen divný zdál se mi. Pláň široká

Sen divný zdál se mi. Pláň široká

jak bezútěšný život klenula se

do dálek neznámých. A s vysoka

v tok řeky, která šedě vinula se

svým korytem jak flory smuteční

na těle zchřadlém, ptáci skuteční

jak terče ohnivé se zrcadlili;

v chřest křídel jejich z dálek vlci vyli

svou píseň hladovou. A já tam sama

jsem ocitla se s bázní, že ta tlama

příšerné pouště zhltne mne, neb ptáci

mne uklovou, v šeď řeky, jež se ztrácí

v písčině nezměrné, mne odhodí.

Než zvlídněl kraj, zmalela písčina

a já se ocitnula na lodi,

jež do dálky svou plavbu počíná.

Má touha kormidla se zmocnila

a plachet přání, lana napiala

se vůlí mou, na stožár vypiala

se vlajka naděje a honila

se s větrem o závod. A divý proud

mne unášel, jež nyní vtělena

jsem byla v loď a v hybné její síly.

V šeď řeky vplula barva zelená

a vlny ústy ptaly se, kam plout

by měly se mnou, za jakými cíli

mnou, lodí, hladina je dělena?

A boky mé se noří v hladinu

jak v silnou náruč, která v přilnutí

v nezměrné slasti tělo rozdrtí

a vlnám sděluje svou novinu

kormidlo-touha, vlajka-naděje

a vůle, lano v uzly napiaté,

i plachty, sluncem přání vyhřáté.

„Ať loď má tvými břehy dospěje,

jež odříkání vedou hladinou,

až tam, kde jiné řeky ústí tok,

jež tvé by nezadala hlubinou,

a jenom moře bylo její sok!“

Tím skončil sen – a byl-li k užitku,

budoucnost ukáže. Dnes jako v snách

však chodím, plna ještě požitku

z té plavby úžasné, kdy lodní bok

jak tělo mé se neslo na vlnách.