SEN DRAMATIKŮV.

V autorské loži tiše lká

podivný potomek Sofokla.

Rozrušeno plní dům

nehellenské publikum.

Po troše váhání, s nechutí, bled,

rek sešlý na scéně vypíjí jed.

Jak hukot moře nahoru

zní hlasy zmateně k autoru.

– Effekty ovšem, pane;

bohužel otřepané –

– O banalitě autorově svědčí,

že blamoval se užitím těch křečí –

– V posledním aktě něco slušného –

– bohužel ne však od něho –

– V dramatu českém zpětný krok –

– rozbředlý, fádní dialog –

– Ležerní stavba dramatická –

– dramatu rek, nafouklá nicka –

– Scén postup k smrti zdlouhavý –

– Skreslené, nemožné postavy –

– žvanění bez hlavy a paty –

– a nestydaté plagiáty –

– úplnou vidět ignoranci –

– toť ještě horší nežli „Psanci“.

V autorské loži tiše lká

podivný potomek Sofokla.

Po trošce váhání, s nechutí, bled,

rek slušně vyžilý vypíjí jed:

Rozzuřeno opustilo dům

nehellenské publikum.

Poslední divák smíchy se svíjí

na poslední galerii.

Teď už jen dívenka jediná

na autora si vzpomíná.

Upírá na něho plachý hled

– neuzřel také krásy svět! –

Autor se tesklivě zadumá:

Menšina vždycky pravdu má.

V dramatu dle jedné ctitelky

stupeň je pravdy převelký.

Tvářinka dívčina růžemi plane:

– – – Prosbu mám, pane:

ji vyslyšte

a pohlednici podpište!

Já ještě nikdy podpis neměla

autora propadlého docela.

Nehybně, jak socha komtura,

ční postat’ autora ponurá.

Po chvíli teprv nesmrtelný

vzdech vydal sotva slyšitelný.

– I ty, mé dítě? Pohlednice? –

Prch někam na poušť, nepsal dramat více.