Sen hory.

Usnula hora pod pokrývkou sněhu.

Led v útrobách jí dravě rval

a dolů házel do řeky a k břehu

jak pírka kusy starých skal.

A hora ve snu úzkostí se chvěla,

strach prsa sevřel, ztížil dech,

znoj ručejem tek’ s bílého jí čela,

a z ňader bouří dral se vzdech.

I zdálo se jí, že je konec světu...

Tmou řítily se hvězdy v noc,

a vody jakby křídla měly k letu –

och, země úpí o pomoc!

Sčernalo slunce jako vyhořalé.

V tom dno se hnulo pod horou,

a hora klesala kams hloub a dále

tou nekonečnou prostorou...

Tu s výkřikem se probudila hora.

Zří plaše kol – vše byl jen sen!...

Skráň opět líbá sluneční jí zora –

je první jarní zlatý den...