SEN HUSITKY.

Již prapor Žižkův s Vyšehradu vlaje, –

hoj, kalicha to první vítězství!

Již první hvězda vzchází z nebes kraje,

až zástup hvězd se výš a dále skví,

a jako věstíc příštích bojů slávu,

vznik setby boží, pravdy hojný plod,

se jiskří nebe v zlatožhoucím hávu.

Tmou po dobyté hradbě kráčí vůdce;

kněz kališník jej stihl. „Viz ten svit

tam z břežní chýžky, zapálené v půtce!

Když Vyšehrad byl tebou vydobyt,

v tu chvíli nebe lid náš rozmnožilo:

tam při požáru, kol kdy zuřil boj,

dvé synů Husitce se narodilo!“

A v pravdě! žena v spáleništi chatky

dvé nemluvňat i sebe zahřívá,

v strop nebes pátrá do hvězd oko matky

a blahostí se věštbě usmívá.

Pak vyšla přes práh, k Vltavě se kloní,

tam čerpá lázeň dětem rekovným

a z přílby křest ten na jich těla roní.

Meč, prvé poltiv papeženců lebky,

šat rozpůlil teď v plénky robatům;

leč v oblý krunýř jako do kolébky

čím ustlat pod hlavinky poupatům?

Hle, kniha Písma s podstropí se dívá,

žár se jí netknul! poduškou jim buď!

Máť sedá k dětem, kolébá a zpívá.

A nad robátka svoje růžolící

se schýlila v té kolébavce níž,

jen matně „Kdož jste boží bojovníci“

ret dozpíval a tichne v spánku již.

Tu vzešel měsíc k oné hvězdě prvé

a v úplňku jak rudý kalich plál,

ne kalich světla, ale kalich krve...

A hrůzně stoupal mezi hvězdné pluky,

v nichž doznívat se zdál ten reků zpěv;

v jich věštbu vplétal zlého snění muky,

jímž v matčiných až tepnách stydla krev.

Kněz vešel s vůdcem. Matka ze sna zírá,

až s děsivým se budíc výkřikem,

jak lvice skočí v cestu bohatýra.

Svým tělem cloní děti své a volá:

„Jdeš konat soud! je pravdou hrozný sen!

Vím, že z tvé pochvy blýskne ocel holá,

a nepohne tvou duší matky sten!

Jen sečkej, pane, sečkej ještě málo!“

Tu vůdce v divném hnutí chmurně dí:

„Ty bědná ženo, co se tobě zdálo?“

– „Ó mně se zdála divověstná báje:

Tys vítězil, tys podrobil si svět,

tys ještě válčil, až jsi dobyl ráje

nám Husitům, nám vojům božím zpět.

Mým srdcem přece chvěla hrůza tajná, –

já, první matka v ráji, tiskla jsem

dvé dítek v loktech, Abela – i Kaina!

Tys na ně patřil! V srdci krůpěj každá

mi zmužněla, a slavně kázal ret:

Že z husitského lůna bratrovražda

se zrodila, tož znič ji, pane, hned! –

Tu meč jsi chopil v soudu nepoddajném,

já zvedala jsem k tobě syny své:

Zde viz a tresci, který z nich je Kainem!

Meč blýskl, – – oba mrtví padli k zemi!“ –

– A ledový jí s čela kane pot,

kdy s chvěním hrůzy zvedá roušky lemy,

zda neuzří, že mrtev její plod; –

zří děti růžné, a jich první snové

jim úsměv loudí v ústka líbezná...

„Jsouť oba,“ šeptne vůdce, „Abelové!“

– „A padnou?!“ hlesne žena s tváří sinou,

a vůdce dí pln teskných pocitů:

„To v dobrém bude boji, v něm-li zhynou,

a bratrovrah-li vzejde z Husitů,

ten nezrodí se ve chatrči chudé,

Kain Jidáš panské, zlaté doupě má

a purpur naší krví barvit bude!“

A dlouho dumá o té věštbě žena,

když dávno kněz i vůdce zašli v noc.

V sen divověstný bádá pohroužena,

až po letech jí zjevna jeho moc:

spí jeden syn, kde padli Táborové,

a s panstvem druhý, mrtev u Lipan, –

jsouť oba Kaini, – oba Abelové...