Sen. (I.)
Kdyžto v noci pozdní dlouhotáhlé
Žádoucí se na mne sklonil sen,
Ejhle, otevřené hroby náhle
Před mým zrakem vyvrhly svůj plen;
Duchy vtělené mých věrných druhů
Do jednoho řadili se kruhu,
S nimi vznášely se nad hroby
Mladých mužů vážné podoby,
Které matka Sláva porodila,
By je na začátku slavné mety,
Když do věnců vplítali jí květy,
Našim nadějím smrt vychvátila.
Oni z dálných přicházeli vlastí,
Blízkým jsouce duchem spojeni,
Obětí pak byvše různých strastí,
Stejnou láskou byli kojeni.
V jejich čele jako anděl strážný
Děva plná vnady kráčela,
Ona pohled půvabný a vážný
Z daleka již na mne skláněla.
Poznal jsem ji; – hrdé její čelo,
Její oči jasně planoucí,
Vlasy po plecech jí kanoucí,
Celé majestátu plné tělo
Velebný jak druhdy výraz mělo,
I ta ústa, která tisíckráte
Zlíbal jsem, když v blaženější chvíli
Moje srdce, svatým citem zňaté,
Jako orel z chlumů nadtatranských
Ku vyššímu vznášelo se cíli,
A mně po rovinách naddněstřanských
Růže lásky v rajském sadě květly,
Než je, běda! náhle vichry zhnětly.
Tato ústa děvy básníkovy
Ozvala se ke mně těmi slovy:
„Já přicházím z říše stínů k tobě,
Bysi zvěděl, že i na věčnosti
Dlím u jasných duchů společnosti,
Kteří, byvše vlasti ku ozdobě,
Sotva že se v květy rozvinuli,
Ve šlechetné snaze zahynuli. – “
„Hle zde vidíš v tomto chorovodu
Upřímného druhdy pobratřence,
Syna mého lechického rodu
A milostných písní oblíbence,
Jenž tě věrnou přízní chránil stále,
Když domyslův klamných plachý roj
Pravoslavné protivil se chvále,
A tě s bratry vyzval na souboj!“
Při těch slovech vstoupil volným krokem
Přede mne muž zrostu vážného.
Jeho ducha plamen černým okem
Míhal se a sršel skvělým tokem
Mně do zraku vyjasněného;
Podlé toho zrostu, podlé pění
Poznal jsem jej v prvním okamžení:
Pod vranými vlasy hrdé čelo,
Pod navátou od myšlének vráskou,
Žilou pronikající se skvělo,
Jakby modrou zdobilo se páskou
K nosu orlímu se táhnoucí,
Nade ústy hustých vousů pruhy
Dělily se v poloviční kruhy
K bradě zarostlé se vinoucí,
Jež dostojna starořecké brady
Tváři dodávala mužné vnady.
Můj Dunine4, ty slovanská duše
V těle hellenském! – tak zvolal jsem
Dolehlivým schvácen úžasem;
Časně do chladného země klínu
Ustlala ti lůžko smrti kuše,
Když jsi pro druhy a pro otčinu
Mohútného ducha zápasem
Proti předsudkům ku válce vstal,
Které krevné bratry ode bratrů
Jako cizí rozdělily chatru,
Jižto vítr světem rozmetal! –
On mne líbal, mou pak tiskna ruku:
„Předsudky ty – pravil – dá Bůh, zhynou!“
Po těch slovech zmizel v stínů hluku –
Já pak uzřel podobu hned jinou.
Tato sotva že se objevila,
Bratrsky mé čelo políbila,
A své řeči lahodností plynnou
„Kochajmy się!“5 vlídně promluvila.
Tedy také Magnuszewski6 tebe
Otčině tvé nedopřálo nebe?
Zkřiknul jsem, tím zjevem ustrašen. –
Já, syn země, kdyžto ve své strasti
Myslívám u věrné lásce k vlasti
Na vás, přátelé vy drahocenní,
I na vaše myslím utrpení,
I na ten dav krutých neřestí,
Jimiž stíhalo vás neštěstí!
Praslovanskou přijat hostinností
Požíval jsem chleba z vašich rolí,
Soleného vaší vlastní solí,
Chtěje býti svědkem velkých cností,
Které slávě Lechův stálou jsoucnost
Svatě zaručily na budoucnost. –
Zmizel stín ten v dáli omlžené,
Leč mé oko za ním slídící
Spatřilo též stíny oddálené
Vůkol mojich druhů stojící.
Vážný věštec „z Lesa Černého,“7
Pěvců polských starosta a kníže,
Stál zde na čele těch zpěvných reků
Po boku synovce věrného,8
Jenžto píseň o vítězství kříže
Nad baštami druhdy Salemskými
Sigmundovu vytlumočil věku,
První odvážník, jenž zpěvy svými
Ve slovanské řeči plné vděku,
Zvuky okouzlený Tassovými,
Na nezvyklé osmělil se rýmy. –
Na prostoře bližší mému oku
Stály po pravém i levém boku
Duchy jiných Lechů zpěvem slavných,
Kteří nad lůžkem své otčiny
Byli svědky v dobách ne tak dávných
Poslední své Matky hodiny,
Nebo nad mohylou její lkali,
Kdyžto poprvé ji v rakvi nové
Zrádní pochovali osudové
A nevěrné dítky zahrabaly.
Jako na zemi tak v duchů říši
V davu věrných synů věštec vyšší
V dlouhotáhlém skvěl se taláře
Berlovládný sluha Oltáře,9
Jenžto válku druhdy zpíval mniší,
Jenžto solí attického šprýmu
Solil záživný chléb vtipných rýmů,
Jím pak vojvody a kastelány
I ostatní častoval jest pány,
Kteří mezi sebe roztrhali
Zemi polskou na velmožné klány,
A své vlasti zasadili rány
Ranami, jež právům lidu dali.
Mne se radostný cit uchopil,
Když jsem v muži tom zrak potopil,
Po jehožto tváři, ozdobené
Z lehka navátým jen ruměncem,
Úsměchy a žerty ohlazené
Svářily se se svým milencem:
Zdali v říši duchův, zutých z těla,
Na vady a bludy zapomněné
Smí se mrštit ostrých vtipů střela
Z kuše satyricky zaměřené?
Dosti těžký zdál se mně ten svár;
Ale když jsem na tvář pěvce hleděl,
Abych konec toho sváru zvěděl,
Sklopil on své oči na talár,
Tak jako když Heřin skvělý pták
Na své nohy hrdý sklopí zrak,
Infule pak vážné svatá zář
Hned se o mou obrážela tvář!