SEN. (I.)

Tys za ruku mne tiše ujala,

jak ptáče by se schoulilo v mé dlani –

Tvá bílá duše moji pozvala,

já musil poslechnout a jíti za ní.

A bylo mi, jak hloubky bezedné

by pod nohou se mojí otevřely –

kam oko vyděšené dohlédne,

tam v prázdno propadá se jícen ztmělý.

Já mnil, že musím sklesnout kamenem –

však Tvoje křídla byla mými vesly;

Tys objala mne bílým ramenem

a peruti Tvé přes propast mne nesly.

A byly bezedné ty temnosti,

jež pod námi se jícnem rozvíraly,

tak hluboké, jak zraky věčnosti,

jež v duši mou se temné upíraly.

A z hloubky znělo válek dunění

a nářky utýraných lidských duší,

a poraněných křídel šumění,

a v žaláře jak pěsti marně buší.

Já zřel tam oči hrůzou krvavé,

tam lidské vzdechy rostly na vichřici,

já viděl téci řeky slzavé

a tušil ticho k bohu volající...

A cítil jsem, jak těžký lidský žal

mne táhne, kde se strašné víry točí...

Však křídla Tvá mne tiše nesla dál

a hvězdami mně planuly Tvé oči...