Sen. (II.)

Zmizel stín a podivení nové

Zrakům vyskytlo se uděšeným.

Hor kavkazských chlumy lazurové

S Elborusem věčně zasněženým

Přede mnou se táhly dlouhou stěnou

Mezi zem a nebe rozprostřenou;

Na podhoří hradba pralesů

Pod váním se větrů ukláněla,

Rozdrážděných hejna Čerkesů

Na praporce orlí dorážela.

Pod těmito znaky vyšel v jev

Chrabrý vojín jiskrnatých zraků

K odporu vždy hotov bez rozpaku;

On jak novočasný Promethev

Ke kavkazské přikovaný skále

Ve vyhnanství hledal smrti stále,

Až ji našel, vězeň Bestužev,10

Jemuž Marlinského slavné jméno,

Které věkem věků bude ctěno,

Bratři jeho dali za přezděv.

Ňádra jeho na půl obnažená

Stužkou červenou potáhla krev

Olovem čečenským vycezená.

Stužka tato zdobila mu ňádra

Krásněji než tkanice a řády,

Které okrásila štědrost vlády

Diamantem nejdražšího jádra,

Perlami též ceny nejvzácnější,

Za odměnu služby nejvěrnější. –

A když jsem chtěl promluviti k němu,

Stín ten zmizel v druhých stínů temu,

Kteří nade břehy Tereku

Valnou zanímali paseku.

Nad tou řekou z jedné strany stály

Reků donských bílé stanice,

Na druhé pak za horami v dáli

Kmitala se aulův směsice;

Z jedné strany kříž do beder skály

Zaražený zdvihal svoje čelo,

„Pomiłuj ny!“ heslo odtud znělo, –

Z druhé pod ochranou měsíce

Volání „Allah!“ do oblak hřmělo.

Jak křestanských duchy bojovníků,

Kteří v Katalonském poli klesli

Dříve nežli do nebe se vznesli,

S duchy svojich hunských protivníků

Neukojný obnovili boj:

Tak se ve snů čarodějné říši,

Na zemi a v povětrné výši

Bojujících duchů hemžil roj.

Mezi těmi duchy oko moje

Zbledlo bohatýra podobu,

Jenžto odnesen byl ze souboje

Od slzících bratří do hrobu,

Když mu jinošských let Vesna květla,

Mládež jeho zpěvem nadšená

Kolem skrání jeho věnec pletla;

Když mu lásky touha plamenná

Svatým Zničem11 v mladém srdci plála,

S hrdou nadějí vlasť zmilená

Když na svého syna pozírala,

Na příštího nahraditele

Velké ztráty, – temností když časnou

Zakryl osud hvězdu velejasnou

Na obloze věštců zatmělé,

Kdyžto záhy vykopaný rov

Schránku přijal ducha Puškinova,

Pro něhož vlasť úpěla jak vdova

Pro milého v hrobě manžela,

I mladistvý úpěl Lermontov,

Fenix odrozený z popela,

Svého mistra, svého učitele,

Svého nejdražšího pěstitele.

Vyvolenec, jenž se vznášel zhůru

Do kouzelné vlasti ideálů,

By dosáhnul ve básnickém kůru

Nevadnoucí palmy slávy skvělé,

Aby pro slovanskou pro Walhalu

Skřítkem byl a strážným zpěvu larem,

Ažto v příštích časů proudu jarém

Stavitel se najde mysli bdělé,

A položí z lásky k rodu svému

Základ k Pantheonu slovanskému.

A hle v tom nadějném rozjímání

Lermontov12, jinošských pěvců kníže,

Věnec laurový kolkolem skrání,

Ze zástupu druhů kráčel blíže;

Kdyžto pak se ke mně přiblížil,

Týmě své jsem před ním unížil,

Sladkou cítě v srdci útěchu.

On mne s tváří plnou úsměchu

A přátelským vítal pozdravením –

Potom zmizel před mým krátkým zřením.

A však jako Richardovi králi

Stínové se ve snách vyskytali

Synovců od něho zabitých,

A mučíce pohrůžkami vraha

Zbavili jej poklidu a blaha

Ve prsou pancířem pokrytých:

Tak prý Lermontův stín pro výstrahu

Zjevuje se ve snách svému vrahu,

A před Boží trůn jej k soudu zve,

Složit oučty z pomstvy krvavé! –