SEN. (II.)

Tu z moře nekonečných prostorů,

jak Kolumbovi ostrov Guanahani,

nám země zjevila se v obzoru...

Ó břehu pevný, budiž požehnaný!

Tam zastavil náš nadpropastný let

a naše noha dotknula se země –

kam pozřeli jsme, všude bílý květ

řek tichých od břehů až po hor témě.

A lid si zdobil bílým květem vlas

a bílé kvítí sypali si v cestu –

i Ty květ bílý v účes vplétalas

a vedla Jsi mne k lidu toho městu.

Ach, jaký byl to divný, krásný lid,

jenž radostně se cestou vítal s námi!

Ten hvězdně čistý v jejich zracích třpyt,

když kynuli nám jako od vždy známí!

Ty tváře vnitřním světlem zjemněné,

tak lidské a tak plné andělskosti!

Jak z věčného by pili pramene,

ti lidé dobří byli, krásní, prostí.

Jen bratřími se zvali, sestrami,

a každý radostně spěl za svým cílem –

a s úsměvem se díval za námi,

než v dálce zmizel v moři květů bílém...