SEN. (III.)

My vešli v město na hor úpatí,

kde domky spočívaly v zahrad klínu,

příroda, nesmrtelná pramáti,

kde chýlila se vlídně k měštěnínu.

Já cítil, jak vše sobě blízko tam,

i němá tvář i člověk, květ i kámen,

že nad čedič tam není drahokam,

že leskem zlata nikdo není zmámen.

Šat bílý skvěl se všude v ulicích,

plášť nikde nezahořel šarlatový –

lid, který vlnil se tam v tisících,

byl jako valný záhon liliový.

Jen různobarvé očí plameny

nám jako hvězdy v nočním nebi děly,

co je v těch bílých pláštích proměny,

co různých duší pod bílými čely!

A všecka čela byla vztýčena:

ten nebyl níž, ten nebyl vyšší tebe –

jak hvězdy, každá jinak vznícena,

jdou cestou svou, a každá je část nebe...