SEN INNOCENCE III.

Tak zdálo se mu: Kráčel městem Římem

a veliký byl, že se nebes klenby

dotýkal hlavou, s níž jak druhé slunce

koruna trojí svítila a plála.

A dole viděl celý okrsk světa,

císařství římské, království a města

a viděl vládce jejich, kterak na tvář

klesají v bázni před pohledem jeho.

I prochvěl pocit hrdosti a slávy

útrobím jeho, sepjal bílé ruce,

zrak pozdvih k nebi, modlil se a řekl:

– Jak v arše tvé hůl vedle desatera

tak leží nyní v hrudi papežově

moc zničení a milost odpuštění.

Tak spravujeme odkaz Petrův, Pane,

že nepatrná hřivna rybářova

na poklad vzrostla, který nerozmetá

ni síla lidská ani zloba času.

A skála tvá teď teprv pevně stojí,

že brány pekelné jí nepřemohou.

A za tu milost děkuji ti, Kriste,

že slávou svou jsem oslavit směl tebe,

že mně je dáno, abych spatřit mohl,

jak věrně tvá se vyplnila slova

o jednom ovčinci a jednom strážci,

a za to štěstí děkuji ti, Kriste,

že první oporou jsem trůnu tvého! –

A na to k svému paláci se vracel

a zem duněla pod kročeji jeho

a chvěla se, až paláce a domy

se v základech svých mocně otřásaly.

A došel k basilice lateranské,

kostelů máti, v jejímž klínu leží

dvé lebek svatých knížat apoštolských,

a basilika začala se chvíti

pod hřměním kroků jeho, těla sloupů

se potácela, krov, jenž jimi nesen,

se šinul k zemi. Krev mu stydne v žilách

i spěchá, aby zachytil ty sloupy

Samsona silou – ale čím víc spěchá,

tím víc se třese zem i basilika,

a zvony lkají s padajících věží.

A náhle cítí, že mu nelze dýchat,

chce k Bohu volat – slova nelze pronést,

chce ruce sepnout – nelze jimi hnouti.

Jak v zemi vrostlý stojí v němé hrůze.

A chrám se řítí. – – Kde se vzali, jsou tu

dva muži slabí, drobní, nepatrní,

a každý opírá se s jiné strany

o stěny chrámu rukama a hlavou,

a každý volá k nebeskému otci

svým způsobem a v rodné řeči svojí –

a hle, krov uklidnil se, stojí sloupy

a poslušně jej jako dříve nesou

a žalost zvonů přešla v jasnou radost –

je basilika zdráva, zachráněna.

Tu jeden z mužů vyslal měkký pohled

ze sametových smírných dětských očí

na druha neznámého a tak praví:

– Jsem z Assisi a Františkem mě zovou.

Pán naklonil se ke mně ve své lásce

a vyzval mě, bych rozdav vše, šel za ním.

Mě bratrem ptáků učinil i zvěře,

trav, stromů, skal, vod, kamení i vzduchu.

Jak oni chodím bez hole a peněz,

bez pytle, chleba, a Pán sám mě živí

jak polní květ a jako ptactvo svoje.

A na můj hlas sta bratrů přišlo ke mně

a všichni oslavujem lásku páně

modlitbou v duši, písní na rtech vděčných. –

A druhý, jehož pohled jde jak oheň,

mu odpovídá: – Já jsem Dominikus,

jdu z Kastilie. Viděl jsem soud boží

nad rodem kletých albigenských zrádců.

Bůh meče naostřil a kázal jíti

na spustlý úhor bít a požít všecko,

neb když i klas tam zrnem požehnaný,

sám si jej z neplodných trav zdvihnout ráčí.

A nyní svatý klid má na svých polích.

Vsi spáleny a města pobořena,

kacířská těla leží pokosena

na tváři země. Velebil jsem Boha,

že dal mi spatřit svatou svoji vůli

a cesty cíl ukázal očím mojim.

Sta bratrů spěchá nyní cestou mojí,

psy páně budem, smečkou bezohlednou,

a stráží, které nikdo neodolá. –

V tom papež procit. Přemítal a dumal.

Tu poutníci dva z různých krajin světa

se postavili před obličej jeho.

Z Umbrie jeden, Františkem jej zovou,

má měkký pohled sametových očí,

vše rozdal, co měl, aby mohl jíti

za Krista příkladem a láskou jeho.

Má řadu bratří, všichni touží slavit

jen modlitbou a písní lásku páně –

a vyprosit chce od svatého otce

hnízdečko prosté, klášter v svatém městě,

kde bratří na noc sejít by se mohli,

když ztrávili den oslavením Pána.

A papež zírá do těch dětských očí

a kývá hlavou: – Je to vůle boží.

Nemůže škodit. V pokoji žij, synu. –

Tu druhý, jehož pohled jde jak oheň,

pokleká před papežem, než však prones

své prosby obsah, papež kyne jemu:

„Tys Dominikus. Vím, co je tvým přáním:

Má milost s tebou a mé požehnání

tvé cestě životní i bratřím tvojím.“