SEN. (IV.)

Jak v pohádce jsem v městě hledal hrad,

a na něm hejtmany a biřice a krále

a soudce, vedle nichž je s mečem kat –

vše nad lidmi kdes na vysoké skále.

Však marně. Lid ten ani nevěděl,

co temná slova ta by znamenala –

kde v pohádce hrad s cimbuřími čněl,

tam bílým květem skála zarůstala.

I tázal jsem se, kde je chrámů věž,

by z dálky poznal každý místo boží,

zkad věřící by zvala zvonů spěž,

by prosili, ať počet jich se zmnoží?

A neměl chrámů podivný ten lid!

Že srdce modlitebnou jim jest, děli,

že zvonem k pobožnosti jest jim cit,

a chrámem pro všecky že svět je celý.

l ptal jsem se, kde zákon jejich psán?

Že v duši, klidná odpověď jich zněla.

A kdo že svrchovaný jejich pán?

Že svědomí – to jejich vrchnost celá.

A tiše jejich upíral se hled

v mou duši udivenou z pod obočí,

jak v pokolení našem hledí v svět

jen studánkově čisté dětské oči...