Sen Jakobův.

Děl Esau Rebece: „Věz, za podvod,

že Jakob žehnán dřív tvé za pomoci,

můj hněv jej zabije i jeho rod,

a přijdou dnové smutku mému otci!“

Tu Jakob z domu prch', v poušť k Haran šel

a od mdloby a od žízně a hladu

pln strachu před Esauem skrýt se chtěl

v skal rozvalinách, slunce po západu.

Pod hlavu kámen omšený si dal

a na fíkových zavátých sem listech

noc první požehnaný psanec spal

a ve snu divný zjev v těch viděl místech.

Zřel zlatý žebřík zabořený v zem

čnít vrcholem až nebes do azuru,

a po něm v záři anděl s andělem

níž z oblak stoupali a zase vzhůru.

A nad anděly Hospodin stál sám;

byl slunce jasnější a mluvil k němu:

„Tu zemi, na níž spal's, ti všecku dám

a pokolení tvému veškerému.

To bude veliké jak země prach,

jak hvězdy na nebi, jak písek v moři

a silné jako bouře na horách

a jako žár, jímž nitro slunce hoří.

Leč oltář zbuduj mně, kde slib mi dáš,

že mimo mne ti Hospodina není,

pak věz, že navždy ochráncem mě máš

i mstitelem pro všecka pokolení!“

A Jakob procitl. „Ký divný sen,

strach na duši mi klove jako káně,

nic není tu; zřím skalné stráně jen

a poušť a poušť, a přec tu domov Páně.“

I zvedl kámen, na němž takto snil –

skal podhlavnici v písku hrubém loži –

a vrchem olej olivy naň vlil

a místo v poušti Béthel zval: dům boží.

A Pánu oltář vyzdvih' v skalách těch

a modlil se, až soumrakem se tmělo,

a když byl skončil, z hor a slují všech –

slyš, jaký zázrak! – hlasné amen znělo.

A znělo ze všech stran to zas a zas,

jak moře měl by Jakob vůkol sebe;

jak v národy by rostl na úžas

ves písek pouště té i hvězdy nebe.

Jak v lidstvo měnil by se země prach

a dálné lesy v dálná pokolení,

a znova Jakoba jal hrůzy strach,

když pohleděl, že nikdo vůkol není.

Leč před ním anděla stál bílý zjev

a děl: „To amen, jež jsi slyšel právě,

tvých volala všech pokolení krev,

jež napřed oživil Pán k svojí slávě.

To budoucích je tajných světů lid

i ti, jež Bůh vzal ve svou říši hvězdnou,

on září svou dob příštích jasní svit

i minulosti temnou hloubkou bezdnou.

A trysku věčně prchajících let

směr napřed určený jest jeho dílem,

jen jemu sloužit bude s nebem svět,

on všeho žití vrcholem i cílem.

A každé místo, kde jsi koli, věz,

a každý strom a květ a každý kámen,

kde duši svou jsi k němu zbožně vznes',

jest jeho oltář, jeho chrám jest – amen.

Tak jiné uč a nejdi s pravdy cest,

ať klamu požár jiný cíl ti zlatí,

tak silný budeš, jako samum jest,

a vítězně i s námi bojovati!“

A zmizel anděl – Jakob na tvář pad',

zář nebes slunná polévala stráně,

a cítil jen, jak s nebes jasných lad

na jeho leb se kladla ruka Páně.