Sen jara.

Bílým rubášem země zahalena

dřímá smrti sen; vichor mrazem žhoucí

zuře krajinou pěje píseň děsnou,

hymnu to zhouby.

Duj si, vichře, duj, opři vší se silou

moji o duši; tvoje píseň hromná

budí ozvěnu v ní tak sladkou, něžnou

jako dech víly.

Chladným pod sněhem vzkvétá podsněženka,

hromů v dunění růže liběj’ voní:

tak i v duši mé prostřed bouře zimní

pučí sen jara.

Cítím jeho dech, skráň jak ovívá mi,

vůně života plní vesmír celý,

duše v přesladkém kouzlu kolébá se

prvního máje.

Duj si, vichře, duj! slyším skřivánků ples,

zvoní praménky jako zlaté zvonky,

k zemi s oblohy jako vločky sněžné

padají kvítka.

Celá země už rouchu ve svatebním

čeká na Pána, všeho žití dárce;

touhou hle, dmou se matky země ňadra,

královská horstva.

Slavný okamžik! Lásky úsměv v líci

kráčí Hospodin luhy kvetoucími,

jeho pravice žehná světu všemu,

srdce, – i tobě!