SEN JEDEN SVÍTÍ...

Jde hudba jara modrým pološerem,

žeň červánků v ní kvete z vonných par...

Otevřte dálky! Ať nám podvečerem

klam její dechne mírem věčných jar!

Chci duši zmámit pozdravením žití,

jež letí od východu staletí,

ze vzdechu růží úsměv času píti

a jásající smutek početí. –

Proud něhy věčné v světla jiskří tocích,

z vln květů bouří dávných barev zpěv;

sen jeden svítí v nespočetných nocích

a jiskry hází v rozdmýchanou krev:

v něm skrytá bolest dýchá opojením,

žen zhořklý půvab v novém zasmání;

v něm touha zpívá, pýřící se chvěním

rozkoše jemné očekávání. –

Na lože růží den svůj položíme,

sad bílých ohňů nad ním zaplane,

v tajemství záření se pohroužíme,

tajemství soumraků nás ovane.

A v rytmech vášní, sil a krví mladých

co jedné duše disonanční hvizd?

Jak v píseň klasů nesměle by zadých’

vadnoucí trávy utlačený list.