SEN JEPTIŠKY.

Hrob, květy zhalen, u zdi osamělé,

kde jenom zřídka drobné kroky zněly.

Jen šedý prach zbyl po panenském těle

a žluté kosti zvolna práchnivěly.

A v hodinách jak přesýpacích stále

se zrnka zvolna v prázdný prostor lejí,

kanuly drobty hlíny začernalé

prohnilou rakví v kostru hrudi její.

Dny prošly. V mrazný kámen stuhla hlína,

jenž vyplňoval těsně prsa celá;

takový kámen – v tmách se rozpomíná –

v svých nedotknutých, svěžích ňadrech měla.

Jí posléz ve hrob andělů hlas hřímal

Vzkříšení hymnus. Život se zas vrátí!

Však jaká tíž! Mráz hrůzy duši jímal:

pro těžký balvan v prsou nelze vstáti!

Však větší hrůzou klesla ohromena,

když ve hrob vnik’ jí výkřik dlouhý, blahý.

To jásot šťastné matky. Něžná jména

těch robátek, jež ztratila tak záhy. –

Stich’ hovor živých. Mrtvá tiš, jak dříve.

Stříbrný, liliový skvěl se vínek

na lebce. – Věčný sen pln touhy divé,

muk hlodavých a krutých upomínek.