SEN LETNÍ NOCI

To včera bylo – v polospánku

zas vyhoupla se nad obzor.

Sklem zablyštěla nade hvozdy

ta nejdivnější ze všech hor,

jak v pohádkách jsme kdys ji zřeli

a jak v nás věčně krásná je,

kde z háje pták jen hnízdil smělý

a vzlétal rovnou do ráje.

Jak byla nízká! Rukou skoro

jsi mohl sáhnout na témě –

a přece rázem tyčila se

vysoko všechny nad země...

Ta divná hora démantová

v obzoru širém, dalekém

si nějak dětsky potutelně

vždy zahrávala s člověkem!

Teď stál jsem pod ní. Moci během

po jejích bocích nahoru

a opojit se jednou pro vždy

písněmi dnů a prostorů!

Teď ztratil jsem ji... Což tu vskutku

přede mnou tedy nestála?

Na samém konci světa náhle

se na mne tvrdě dívala.

Hoj nyní jsem ji hmatal zrovna –

však jakým ohněm pálila!

Teď celá děsem zachvěla se

a náhle blesky chrlila,

a jak by na mně mstít se chtěla

za lidský život zbabělý,

mne srážela kams do propastí,

kde haldy mrtvých ležely...

To divný boj byl... Stokrát znova

jsem vracel se k ní oklikou

a pořád jak by zabíjela

tu touhu ve mně velikou,

již pes má jistě také ve snu:

utéci všemu na chvíli

a omočit si pracku v lávě,

z níž všichni jsme se zrodili!

Smích sprostě divý zněl tou horou,

pláč teskně tichý nad ní zněl –

já ničemu a všemu náhle

jsem kolem sebe rozuměl –

a jedno zvlášť jsem chápal jasně

v té smyslů divné závrati:

že mládí náhle uplynulo

a nic že nám je nevrátí.