SEN LIDSTVA.

My máme oči otevřené,

však spíme spánkem hluboce,

my jenom v temnu živoříme

jak vážčí larva v potoce.

My spíme jako javor dřímá,

jenž větrem lká a šepoce,

snem radost je i rána krutá,

jež srdce drásá divoce.

Ti milenci, již blíž se tulí

na parku skrytých lavičkách,

myslí, že žijí – ale zatím

sen těžký leží na víčkách.

A vojíni, již v boji dravém

bodákem rvou si útroby,

to činí jenom v běsném snění,

to jsou jen spící osoby.

Jen těžkým snem je toto žití,

snem bolest, touha rozchvělá;

až jednou Smrt nás vyburcuje,

pak z bláta vzlétne libella.

A duše volná, probuzená

otevře víčka široce

a spatří pravý věčný život,

jímž celý vesmír koloce.

A spatří teprv Slunko slunka

a spatří teprv pravý den,

v náručí Boha Stvořitele

bůh-člověk vstane probuzen.

Jak Adam kdysi z hlíny povstal,

by dějin lidstva spánek spal,

tak povstal člověk-červ a křídla

si k zářným vzletům narovnal.

A bude žíti život pravý,

v němž není klam ni žal ni chvat,

a na sen žití pozemského

si bude sladce vzpomínat!